Šípková Růženko, jsi jako já

Byla jedna zámecká zahrada a v ní žila princezna Růženka a ta byla neskutečně zamilovaná, jenže ta láska nebyla opětována. Byla hodně mladá, hloupá a chtěla pro svou lásku udělat vše. Když už jí ale došly všechny síly, které do snahy vložila, už nevěděla jak dál, vyčerpala se obrovsky, obrovsky moc. Tehdy měla 18 let a kletba, kterou řekla jedna sudička jejím rodičům se měla vyplnit. Rodiče se o ní báli, chtěli pro ní to nejlepší, ale neuhlídali ji. Koho by napadlo, že by si tu kletbu šípková Růženka nakonec chtěla přivodit sama? Sama šla do věže, zamkla za sebou dveře, ulehla do postele a už se nechtěla probudit. Neublížila si, to ne. Jen chtěla spát. 

Přála si, ano přála, aby ji princ vysvobodit, ale po 100 letech ve snech, kdy procházela životem jako duch si nakonec uvědomila, že princ nepřijde. A pak si uvědomila, že přece nemusí přijít. 

"Proč by taky měl? Smím se probudit sama? Po čase? Můžu se mít ráda? Co můžu dělat, když už můj princ po sto letech není a jsem stále ta kráska ze zámecké zahrady?"

A tak se rozhodla prostě žít! Našla si činnosti, které ji naplňovaly, doplňovaly její energii! Našla si nová přátelství a prohloubila vztahy v královské rodině. Pochopila své rodiče a užívala si jejich lásku. Prohloubila vztah se sourozenci. 

Pak přišla chvíle, kdy se jí její sestra svěřila se svým smutkem s vyčerpaností, který popsala v dopise. Protože už měla muže a syna a bydlela v sousedním království, často si dopisovaly. Ale taky se navštěvovaly a hrozně rády spolu pracovaly... Na zahradě, v politickém měřítku a dalším. To víte, princezny.

A tak jí Růženka odepsala: 

 "Hej, někdy je dobré... Si třeba říct, když miluješ zahradu, dát si hlavně do hlavy, že nejdeš pracovat, ale odpočinout si. Mít v hlavě ten čas na zahradě jako odpočinek. Tzn. vnímat dýchání u toho, pracovat třeba i pomalu podle toho jak potřebuješ. Rozhlížet se po barvách přírody, poslouchat ptáčky... Všechno toto. Prostě najít si třeba hodinku, klidně i míň a mít v hlavě jen toto. Třeba i telefon nechat v pokoji na stole... Prostě vědomě procítit odpočinek. To mám od paní psycholožky, občas mívám problémy to vědomí dodržovat. Můj Princ mě kdysi učil se u jídla koukat do kouzelného zrcadla a pozorovat životy našich lidí - jedna ohromně špatná věc. Jídlo má být právě čas odpočinku a nabrání sil. Máš cítit chutě a být v klidu. Co ti přitom uteče za těch 10 minut? Nic. Když si dáš deset minut pauzu, nabereš sílu a funguješ rychleji celou další půl hodinu. Je to jako s pitím, pokud si ho na kole před kopečkem nedáš, pošlape se ti hůř, bude to pomalejší... Jak to říct. Podle mě si nemusíš hledat ani tak přestávky na tři dny. V jednom dni ti stačí vědomě si nastavit pár 10 minutových přestávek s dýcháním, pozorováním, bez mobilu a cítěním a vědomím sama sebe. Můžeš to zkusit... Mně to pomohlo občas. Rozhodnout se sama pro sebe. A nedávat tam žádné výmluvy typu: synáček, práce, můj princ... Omlouvám se těm dvěma... :D Jsou to ale výmluvy. Protože bez sama sebe nemůžeš být s nimi. Chápeš? Oni jsou oba hrozně moc chytří a skvělý a chápou to. I malý tvůj syn. A v tomhle... Tohle si ho stejně celý život možná i nevědomky učila. Takže to dělej tak i u sebe, pokud ti to půjde ;) Nejdůležitější slovo v tomto je ale VĚDOMĚ!!! Můžeš zkusit jaký je rozdíl v tom vědomě a nevědomě. Já to zkusila jako experiment a rozdíl je v tom obrovský!!! 😂"

No, jak říkám... Princezna Růženka si našla své nové koníčky, které ji neskutečně bavily.

Zkus 10 minut jen být. Může to být i začátek tvého probuzení...