Bez domova (Příběhy ze života zimních měst)

"Prosím vás, omlouvám se, že vás takto obtěžuji. 
Mohl bych vás poprosit? Jsem hrozně zmrzlý. 
Nemáte 20 kč? Chtěl bych si koupit jídlo."

 

Zvláštní to den. Nejprve se po dlouhé době potkáme se spolužačkou ze střední a to úplnou náhodou v knihovně a tak se dohodneme, že zajdeme na náměstí na punč a pokecáme, a pak potkáme vymrzlého pana bezdomovce, který prosí o příspěvek na jídlo a potom se s námi zakecává o jeho životě. A o tom, co prožívá teď. 

 Někdy tak přemýšlím, jestli člověk může vůbec mít na něco názor. Na lidi, na jejich životy, na činnosti, které dělají, nebo na to, jací jsou. 

"Dávám jim příspěvek za tu kreativitu, kterou projeví, když si zrovna vymyslí nějaký příběh ze svého života. Někdy jsou jejich příběhy opravdu krásným úkazem jejich krásně bohaté fantazie."

Říká jeden můj kamarád při vyprávění o jeho setkání s bezdomovci na ulicích.

 Tak si někdy říkám, tolik moc nás lidí na světě je a každý z těchto lidí se rozhoduje v rámci svého vývoje, jakým směrem se vydá v životě a čím a jak bude žít. A přesto jsme vlastně všichni úplně stejní. Úplně všichni si pořád na něco stěžujeme, ať už na zimu, na málo času, na hodně času, na hrozné horko, na málo nebo moc jídla, málo nebo moc peněz, málo nebo moc prostoru. Málo nebo moc...

"Víte, já potřebuju dát dětem jídlo, a potřebuju peníze na plínky. 

Víte, je strašná zima. Víte, můj manžel mě nechal s dětmi samotnou."

Té paní jsem se snažila pomoc, stydím se, že jsem to dělala trochu se sebezáporem.

Někdy si tak říkám, proč pořád takové výmluvy? Proč i já se třeba ve škole vymlouvám? Pořád hledám, kde se stala chyba a doufám, že ne u mě. Proč ale nejsme schopni zodpovídat za svá vlastní rozhodnutí? Ano, byl tu manžel... Ale já s ním chtěla být, byla jsem naivní? Ano byla... A pak co jsem mohla udělat já lépe... Nebo, co teď můžu udělat lépe? My jsme už prostě takový. Slova a slova a činy? Kde jsou? A co vůbec může člověk v tak těžkých situacích bez financí a majetků dělat? Je toho hodně, někdy až moc. Tak moc, že se ty myšlenky v hlavě rychle a rychle pohybují, naráží do sebe a ty chceš chytnou tu pravou. A pak to vzdáš a všechny necháš uletět a zůstaneš stát v chladu a v zimě a koukáš na hvězdy a na snášející se vločky z nebe...